Daria Kashcheeva a nerovnosti mezi muži a ženami: debatujme, ale pojďme do hloubky
Rovnost a gender
Nečekaný projev Darii Kashcheevy na předávání Českých lvů rozvířil na sociálních sítích debatu — pokolikáté už — o (ne)rovnostech mezi muži a ženami. A o tom, jak málo v tom naše vláda dělá. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ovšem ta debata nebyla k uzoufání povrchní.
Většina lidí si přečte nějaký kraťounký článek o přetrvávající platové nerovnosti mezi muži a ženami a o tom, jak jsme v tomto ukazateli na chvostu Evropy. Případně přihodí vlastní pozorování ohledně malého počtu žen v politice a ve vedení firem. A začne křičet, že s tím musíme něco jako společnost dělat. Jenže tohle všechno je jen mlácení jalové slámy a nikam nás to neposune. Rozdíly mezi muži a ženami se zkoumají už dlouho a mnoha věcem už se přišlo na kloub. Je velká škoda, že nic z těchto hlubších souvislostí do veřejného diskurzu zatím neproniklo.
Nemám v úmyslu jakkoliv zpochybňovat platové rozdíly mezi muži a ženami, stejně jako další profesní rozdíly mezi nimi. Zásadní otázka je, čím jsou tyto rozdíly způsobovány a jestli se s tím dá něco udělat bez toho, aby to vedlo k jiným, možná ještě větším problémům.
Začněme od toho, že je třeba rozlišovat mezi rovností příležitostí (equality of opportunity) a rovností výstupů (equality of outcome). Rovnost příležitostí je o tom, aby neexistovaly žádné bariéry, které brání ženám studovat IT obory nebo mužům studovat na zdravotního bratra. Část těch bariér je institucionálních, systémových a je možno je ovlivňovat vládní politikou; část je psychologická a ovlivnit je z pozice státu lze jen obtížně.
Domnívám se, že přístup ke vzdělání z pohledu genderu je u nás tak vyrovnaný, jak jen lze (pokud se mýlím, budu rád, když mě někdo opraví). Psychologické bariéry pochopitelně přetrvávají — na zdrávce se dnes, stejně jako před půl stoletím, bude aspirant na zdravotního bratra cítit jaksi nepatřičně. Ovšem co s tím má dělat stát? Stát se maximálně může uchýlit k propagaci ve stylu „i muž může být zdravotní sestra“ nebo „je normální, že žena rube uhlí“, což může být kontraproduktivní (viz propagační materiály americké armády v nichž vystupuje vojanda vychovávaná dvěma lesbami, který vyvolal, minimálně v konzervativních kruzích, vlnu rozhořčení až posměchu). Navíc to bude běh na velmi dlouhou trať, viz Overtonovo okno. Bylo by také chybou vnímat přetrvávající psychologické bariéry jako čistě negativní. Jsou i faktory jdoucí proti těmto bariérám, např. větší výběr potenciálních partnerů opačného pohlaví v genderově vyhraněných studijních oborech (jak matfyzačky určitě rády dosvědčí).
Ale pojďme k rovnosti výstupů. Zatímco proti rovnosti příležitostí nemůže nikdo rozumný protestovat, rovnost výstupů je vysloveně ideologická záležitost. Nelze poměřovat rovnost mezi muži a ženami ve společnosti tím, jestli je v parlamentu stejný počet politiků jako političek nebo jestli půlka ajťáků nosí sukni. Do výstupů, na rozdíl od příležitostí, totiž promlouvají osobní preference a sklony. A jak psychologové a zejména psychometrici dobře vědí, rozdíly mezi mužskou a ženskou psychikou jsou značné. Jeden z nejdůležitějších rozdílů je, že muže zajímají mnohem víc neživé věci a abstraktní systémy, zatímco ženy živé bytosti a vztahy. Vidět je to už u malých dětí. A už jen z tohohle důvodu budeme vždy mít mnohem více ajťáků než ajťaček, a to i bez jakékoliv diskriminace.
Velký společenský problém ovšem je, že spousta zaměstnání, kde se pracuje s věcmi, je mnohem lépe škálovatelná (a tedy lépe placená), než zaměstnání, kde se pracuje s lidmi. Datový vědec programující doporučující algoritmy pro Alzu si vydělá víc, než učitelka v mateřské školce. Natož pak jeho kolega, který dělá totéž pro Netflix. Je tomu tak proto, že práce datových vědců ovlivňuje statisíce či milióny lidí a přináší firmám obrovské zisky. Zatímco učitelka v mateřské školce se při nejlepší vůli nemůže starat o víc než 10-30 dětiček. Ty platové rozdíly nejsou fér, ale z důvodu škálovatelnosti jsou vlastně přirozené a nejde je odstranit (pokud nepřistoupíme k regulaci mezd). Sklony mužů pracovat preferenčně ve škálovatelných profesích vedou, v celospolečenském měřítku, k příjmovým nerovnostem v jejich prospěch. V ČR, která je na evropské poměry hodně industrializovaná, mohou být tyto nerovnosti větší než v jiných zemích. Průmysl, to už nejsou jen horníci a obráběcí stroje, ale především výpočetní technika a sofistikovaný software, což je a bude doména mužů.
Kromě toho je třeba vědět o jednom velmi zajímavém paradoxu (gender-equality paradox, neboli GRE). Jde o to, že čím více dokáže společnost srovnat podmínky mezi muži a ženami, tím jsou pozorované rozdíly ve společnosti větší. Ano, správně, VĚTŠÍ. Dokonce jsou větší i osobnostní rozdíly mezi pohlavími měřené psychotesty. V praxi to vypadá tak, že v relativně svobodném USA je menší procento ajťaček, než v muslimském Alžírsku. Proč tomu tak je, se stále zkoumá. Něco na tom je ale vlastně logické: když máte díky srovnaným pracovním podmínkám volný výběr a netlačí vás tolik otázky společenské prestiže ani otázky finanční, rozhodnete se prostě jít dělat to, co vás nejvíce naplňuje. Když jste žena, jdete učit do mateřské školky nebo pečovat o nemocné; když jste muž, jdete studovat kybernetickou bezpečnost nebo jezdit s bagrem.
GRE paradox představuje důrazné varování před neuváženým prosazováním rovnostářských politik. Velmi pravděpodobně se totiž v důsledku takových politik rozdíly mezi pohlavími začnou zvětšovat, což může být, velmi naivně, interpretováno, jako že „diskriminace přetrvává“ a „musíme v boji za rovnoprávnost přidat“.
Ale pojďme dál. Samostatnou otázkou jsou platové nerovnosti v rámci jedné a téže profese. Tady už je to složitější. V praxi výši platu ovlivňuje mnoho faktorů, protože i v rámci velmi úzce definované profese žádní dva pracovníci nejsou stejní. Šéfové rádi přidají pracovníkům, kteří pracují přes čas, jsou dostupní o víkendech, jsou ochotní za prací cestovat, dělají věci navíc atd. Multifaktoriální analýzy ukazují, že vyšší platy mužů jdou na vrub právě tomuto: muži jsou více ochotni za prací dojíždět, pracovat přes čas, být stále na telefonu, pracovat v rizikových prostředích, makat pod širým nebem i za nepřízně počasí apod. Populární shrnutí těchto faktorů je dostupné např. v knize Why Men Earn More. Poté, co se zakalkulují tyto faktory, z údajné platové diskriminace mezi muži a ženami skoro nic nezbyde. Je samozřejmě možné namítat, že muži mohou za prací dojíždět a pracovat přes čas právě proto, že jim to umožňují ženy, které jim vytváří rodinné zázemí. To je možné, ale otázka je, co by s tím měl dělat stát.
A pak je tu ještě psychologický faktor. Šéfové neradi, ale přece, přidají pracovníkům, kteří mají ostré lokty a dokáží o platu tvrdě vyjednávat. Dle psychometrie mají ženy v průměru vyšší skóre v povahové dimenzi agreeableness (viz osobnostní model Big Five), neboli poddajnost či přívětivost. Což je přesně opak tvrdého vyjednávání. Jinými slovy, ženy si o vyšší plat říkají méně častěji, a když už, tak méně razantněji. Zajisté o tom můžeme diskutovat a můžeme se snažit ženy podpořit, ale musíme si uvědomovat, že tyto psychické rozdíly jsou do jisté míry biologicky (hormonálně, neurologicky) podmíněné a změnit mávnutím čarovného proutku je nelze. Můžeme též zkusit mzdy regulovat—ale v praxi to povede pouze k tomu, že šéfové budou práci přes čas a „něco navíc“ oceňovat mimořádnými odměnami nebo nefinančními transfery.
A pak je tu to, o čem se nesmí mluvit, protože to zavání jasnou diskriminací. Totiž, že pro šéfy a majitelé firem je žena v plodném věku v jistém smyslu riziko. To riziko je malé, ale je tu. Zaučit nového pracovníka, zejména v náročných profesích, není věc týdnů ani měsíců. Plnohodnotný výkon lze očekávat často až po 1-2 letech. A když vám pak takový pracovník odejde na mateřskou a rodičovskou (což prostě už žen je a vždy bude častější, neboť jsou pro to biologické a psychologické důvody i ze strany dítěte), musíte hledat náhradu. Jasně, není to spravedlivé; ale je to prostě tak. Můžeme jako společnost udělat vše, abychom tuhle nespravedlnost zmírnili, a je dobré se o to snažit. Je super, že už se tátové mohou s maminkami na rodičovské střídat, a že se nad tím málokdo pozastavuje. Je super, že roste počet částečných úvazků a že mnohé firmy, jako třeba ta moje, maminkám na mateřské vycházejí všemožně vstříc. Bylo by super, kdybychom měli více mateřských škol a jeslí a určitě je dobré o to usilovat. Ale nesmíme si namlouvat, že to tento problém vyřeší úplně.
V neposlední řadě je zde širší rámec, ve kterém se diskuse o platových a pracovních podmínkách mužů a žen odehrává. Ženy, jako Daria, se bouří, že jim společnost neumožňuje skloubit mateřství a kariéru. To je součástí širšího narativu, který klade kariéru nad rodinu a materiální statky nad harmonický, všestranně naplňující život. Nemluvě o propagaci práva na bezdětnost, což je extrémnější verze téhož. Jenže tenhle narativ je tak populární, jako je škodlivý. Lidé, kteří umírají, nelitují, že málo pracovali; litují, že nebyli více s rodinou a nevěnovali se více přátelům. Psychoterapeuti mají plné ordinace workoholiků a obecně výkonově orientovaných lidí, kteří neumí zvolnit a ničí tím sebe i okolí. Dostupné statistiky ukazují, že ženy, které neměly děti, toho v 90% litují (a z velké části to není jejich dobrovolná volba, ačkoliv to takto často prezentují).
Je hluboce smutné, že mateřství je jednostranně prezentováno jako překážka v kariéře, namísto aby bylo oslavováno jako potřebná, naplňující a pro osobnost ženy kriticky důležitá životní fáze (pro otcovství platí totéž, což říkám s plnou vahou coby otec, kterému se do dětí moc nechtělo). Jasně, že je to náročné; jasně, že to vzbuzuje obavy a jasně, že je o spojeno s nelehkými osobními volbami ve stylu „něco za něco“. Ale je to taky přirozená změna priorit, možnost pracovně zvolnit, navázat nová přátelství, mnohému se naučit a vyrůst.
Je ještě smutnější, i když pochopitelné, že tuto rétoriku používají i mladé ženy. Není to známkou jejich pokrokovosti ani feministické orientace, ačkoliv si to zřejmě ony samy myslí. Je to spíše známkou, že si nechaly vnutit mužský hodnotový žebříček, v němž práce a kariéra zaujímá čelní místo. Tohle není skutečný feminismus, v pravém smyslu slova, který by přinášel do společnosti „femininní“ — tolik potřebné — hodnoty, jako je láska, ohleduplnost, harmonie, empatie, soucit nebo spolupráce. A který by tím napomáhal vyrovnat „maskulinní“ extrémy (a že jich je). Tohle je pouhá karikatura feminismu, který přijal mužská pravidla hry a teď se vzteká, že je v ní v nevýhodě. A obviňuje z toho stát a širší společnost. Jak říká klasik „když se vám nelíbí hra, kterou hrajete, jděte hrát jinou hru“.
A ještě malá poznámka o ženách na vedoucích pozicích a v politice. Působit na vedoucích pozicích, stejně v politice, je věc nesmírně náročná. Vyžaduje to obvykle nadprůměrnou inteligenci, nadprůměrnou pracovitost, nadprůměrnou průbojnost a nadprůměrnou psychickou odolnost, stejně jako ochotu práci obětovat vše. Kombinace těchto faktorů se vyskytuje jen u malé části mužů, a ještě mnohem menší části žen. Kvóty tuto skutečnost nijak neovlivní. Nemluvě o tom, že z širšího pohledu tato kombinace psychologických faktorů směřuje spíše k psychopatii, než aby byla následování hodná.
Kanadský psycholog Jordan Peterson uvádí příklad jedné mimořádně talentované mladé ženy, která měla už ve třiceti nakročeno k tomu být partnerkou v prestižní právní firmě. Byla šarmantní, sebevědomá, pracovitá, vysoce inteligentní a vedení firmy ji milovalo. Pobírala královský plat. Ale pracovala 16h denně, včetně občasných nočních služeb a víkendů. Někdy po třicítce se jí rozsvítilo, že tohle není k žití a zatoužila po dítěti. Dala výpověď a firma jí nebyla schopna přemluvit, i když jí slibovala modré z nebe. Prostě to najednou nebyla otázka peněz, ale nadřazených priorit. Ženy jako Daria Kashcheeva to možná budou vnímat negativně—jako, že to vzdala. Já mám naopak pocit, že se zachovala velmi moudře a že mnozí muži by se od ní mohli učit. Protože je lepší včas vystoupit z jednostranné orientace na kariéru, než ze za pár let zhroutit.