Pravda v post-faktické době

Je pravda, že rozhodování postavené na emocích může být nejen nemoudré, ale přímo zničující. Jinak bychom neměli plné věznice manželů, co v afektu zaškrtili manželku, otců, co podlehli pučící sexualitě svých dcerušek, a drobných zlodějíčků, co někde šlohli něco, co nebylo přibité. V kontrastu s afektem, neovladatelnými sklony něco čórnout, nebo neuhasitelným chtíčem je racionální rozhodování vítaným krokem kupředu. Ne nadarmo říkáme lidem pod vlivem emocí, aby se uklidnili a mysleli rozumně; ne nadarmo varujeme po uši zamilované teenagery, aby neudělali nic nerozumného.

Jenže racionální, od emocí oproštěné rozhodování typu důstojníka Spocka není ani konečnou lidskou metou, ani nejvyšším ideálem (jakkoliv si to stále ještě spousta lidí myslí a jakkoliv se to v západní společnosti tiše předpokládá). Psycholožka Nancy McWilliams zmiňuje ve své knize Psychoanalytická psychoterapie: příručka pro praxi zajímavý případ člověka, který díky výraznému poškození čelních mozkových laloků zcela pozbyl schopnost cítit emoce. V důsledku toho se stal v podstatě neschopným přijímat jakákoliv rozhodnutí a musel se vzdát své profese soudce, ve které předtím exceloval. Bez emocí totiž nebyl schopen ani pochopit motivy lidí, které měl soudit, natož pak dospět k závěru, co je spravedlivý trest za ten který přečin.

Tento extrémní případ nádherně ilustruje hloubku naší iluze, že se rozhodujeme pomocí svého rozumu a že emoce jsou jen jakýsi kosmetický doplněk. Ve skutečnosti coby lidé procházíme na své trajektorii rozhodování třemi fázemi, které tvoří půvabný dramatický oblouk.

V první fázi si o „rozumném“ rozhodování můžeme nechat jen zdát. Jsme zcela ve vleku svých pudů, náhlých hnutí mysli, instinktivních sklonů a pověr. Neumíme plánovat, předjímat důsledky svých činů, vyhodnocovat dopady svého jednání, ani se kontrolovat. Tuhle úroveň vidíme u malých dětí a dospívajících, kterým se nedostalo patřičné vzdělání, a u části dospělých, kteří buď pocházejí z rozvojových zemí nebo měli mimořádně těžké dětství. Na této úrovni nám emoce vládnou; není to ovšem vláda moudrá a uvážlivá, je to brutální diktatura. Pro tyhle lidi na této úrovni je nanejvýš potřebné, aby se naučili své emoce zvládat, poodstoupit o nich a víc používali rozum. A aby překročili své magické smýšlení a oprostili se od pověrčivosti. Dát na této úrovni průchod hlasu „srdce“ znamená s velkou pravděpodobností skončit ve škarpě nebo v pořádném průseru.

Pak nastupuje druhá fáze, ve které je mnoho dospělých po většinu svého života. V této fázi už jsme schopni své pudy aspoň částečně krotit a chováme se zdánlivě rozumně. Rozhodujeme se buď podle heuristických pravidel (např. „děti musí poslouchat“ nebo „manažer musí mít Volvo nebo Audinu”), nebo si vypomáháme různými checklisty a prioritizačními pomůckami, jako je jednoduchý výčet pro a proti či SWOTka. V téhle fázi si velmi potrpíme na fakta, parametry, statistiky a jiné měřitelné charakteristiky. Máme také respekt vůči vědě, logice a statistice, místy až nábožný. A máme pocit, že vrcholem rozumnosti je evidence-based přístup a důsledný fact-checking.

Problémem této fáze je zpočátku dogmatičnost (=opravdu musí děti za všech okolností hlavně poslouchat?) a později paralýza z analýzy. Znám případy ajťáků, kteří tráví dny vybíráním té nejlepší pracovní židle, čajové konvice nebo televize (dokud nepřijde manželka a nevybere si „tu růžovou“). Dalším problémem je časová náročnost shromažďování potřebných faktů, či rovnou nemožnost je získat (viz např. stále nedostupná individuální data o očkování a úmrtích za Covidu). A konečně platí, že to, že se rozhodujeme rozumem, je do velké míry iluze. Pocity nadále hrají v našem rozhodování ústřední roli, jenže jelikož je nevnímáme, nejsme si této role vědomi. Hlas „srdce“ na této úrovni neslyšíme a lidi, kteří o něm mluví, považujeme za bláhové snílky či primitivní nerozumy.

Ve třetí fázi, která je ovšem poměrně zřídkavá, si můžeme začít všímat, že věci často nějak vytušíme, a to dokonce i tehdy, když o nich moc nevíme. Realita k nám začne promlouvat mnoha informačními kanály, nejen skrze fakta a čísla. Objevíme sílu podobenství a význam snů; můžeme si začít všímat nevysvětlitelných synchronicit. Rozhodování se až neuvěřitelně zrychlí: o spoustě věcí nemusíme přemýšlet a řešíme je tak nějak mimoděk. Musíme ovšem být na stráži, protože v bodech, kde jsme ještě nepročistili své vnímání dostatečně, může být intuice třetí fáze snadno zaměněna za pudový odpor či příchylnost fáze první. Ať tak, či onak, hlas „srdce“ je to, co nás s čím dál větší a větší jistotou vede. Umělci a citlivé ženy určitě vědí, o čem mluvím :-)

Na této úrovni se začínají dít zajímavé věci. Jedna z nich je, že přestává fungovat propaganda. Nemusíme ani příliš pozorně číst a okamžitě vidíme, jestli autor mlží, překrucuje fakta anebo aspoň důležité věci zamlčuje. Můžeme dokonce vytušit i jeho skryté záměry, tj. proč píše právě o tom, o čem píše, a čeho se tím snaží dosáhnout.

Ostatní kolem nás to ovšem takto vůbec vnímat nemusí, a pro nás může být mimořádně obtížné tento dojem ostatním zprostředkovat. Prostě to víme, vidíme/cítíme/vnímáme celou bytostí. A je zbytečné o tom diskutovat. Teprve když se budeme hodně snažit, můžeme začít rozklíčovávat konkrétní podezřelé obraty, uspěchané generalizace a dovedně skryté manipulace. Ale to je až následný (rozumový) výklad; prvotní je pořád ten celostní, intuitivní vjem.

Jenže tím vším se mění kritéria pravdivosti, a tady nastává trochu potíž. Za pravdivé totiž už nepovažujeme to, co je dostatečně vědecky prokázáno nebo nade všechnu pochybnost podloženo fakty. Za pravdivé čím dál více považujeme to, co je pravdivě cítit.

Pocitová pravda je ovšem něco jiného než pravda faktická, a měli bychom mezi oběma rozlišovat. Může se nám kupříkladu stát, že přeletíme v rychlosti článek o tom, jak Bill Gates financoval farmakologický výzkum virů ve Wuhanském institutu. Můžeme cítit, že to „rezonuje pravdivě“, „zapadá to do mozaiky“ a „něco na tom je“. Ale v konkrétních faktech to může být nepřesné a my takto můžeme pustit do oběhu hoax. A tím nahrajeme na smeč fact-checkerům, nemluvě o tom, že poškodíme svoji reputaci.

A tady jsme u post-faktické doby. Myslím si, že post-faktická doba je vlastně o tom, že jako společnost začínáme opatrně a polehounku připouštět, že je ještě něco za a nad rozumem. A dost možná začínáme pomalounku vykračovat z druhé do třetí fáze. Konečně přibíráme emoce do hry, jako arbitry pravdivosti i jako legitimní příjmový informační kanál.

Bohužel je tenhle přerod obtížný, a mnoho lidí, namísto aby vykročilo vpřed, regreduje z úrovně druhé zpět na úroveň první (např. pod tlakem strachu z Covidu či války). Navíc obě tyto úrovně emoce používají jako kritéria pro rozhodování, a v praxi může být mimořádně obtížné rozlišit, kdo mluví ze které (např. mnohé tzv. „konspirace“ se šíří jak mezi pověrčivými lidmi úrovně první, tak mezi citlivci úrovně třetí; obě skupiny lidí mají ovšem velmi odlišné důvody, proč jim věří— viz též tzv. pre-trans fallacy). Případně, protože nikdo nejsme cele na nějaké konkrétní úrovni, můžeme se mi sami zmítat mezi různými úrovněmi, v závislosti na konkrétní situaci a čase. Nemluvě o tom, že lidí, kteří jsou stabilně ukotveni na třetí úrovni je tak málo, že se tohle celostní, intuitivní vnímání skoro není od koho učit. Tím spíš, že tito lidé se na třetí úroveň často dostali, aniž by věděli jak.

Pokud ale mám pravdu, pak je post-faktická doba vlastně dobrá zpráva. Je jasné, že jak se budeme jako společnost snažit rozhodovat víc „srdcem“, uděláme nějaké ty chyby a někdy sedneme na lep manipulátorům a pokrytcům. Možná je Brexit takovým případem (i když já si to nemyslím). Dobrá zpráva ale je, že i na chybách se učíme. V budoucnosti můžeme dospět do post-post-faktické doby, kdy už budeme kolektivně tak dobře cítit, že nesedneme na lep žádnému populistovi ani kecalovi. A budeme si do svého čela volit jen lidi moudré, celistvé a hluboce citlivé. Už teď se na to těším :-). Držme si palce.