Zapeklitá realita (aneb tři pohledy na to, co je „tam venku“)

Úvahy o tom, co je vlastně „tam venku“, mimo náš vnitřní psychický prostor (mysl), provázejí lidstvo od nedávna. Společné jsou jim vyhraněné spory. Na jedné straně jsou solipsisté, kteří tvrdí, že vše je v naší mysli a mimo ni nic není; na druhé straně materialisté, kteří tvrdí, že hmota je primární, vědomí je emergentní vlastností složitých materiálních systémů a naši mysl lze zredukovat na výměnu signálních molekul v neuronech.

Tato dilemata nelze definitivně rozseknout a bylo by troufalé se o to pokoušet. Jenže to, jak ke „světu tam venku“ přistupujeme, ovlivňuje mnohé. Nemusíme o tom přemýšlet a nemusíme si to uvědomovat, ale volky nevolky to ovlivňuje i to, kde a jakým způsobem hledáme východiska z problémů, kterým v současnosti čelíme.

Navíc se okolo těchto zapeklitých otázek odehrává ve vědě mnoho zajímavého. Není ani zdaleka pravdou, že existuje nějaký konsensus, a že se ten konsensus přiklání směrem k materialistickému názorovému pólu. Naopak, v přímém přenosu zažíváme změnu paradigmatu. Pokud lze vůbec mluvit o nějakém trendu, pak je vidět, že karteziánský materialismus se postupně drolí a úvahy o primárnosti vědomí a klíčové roli mysli či pozornosti se stávají součástí mainstreamu.

Pojďme si zjednodušeně shrnout tři základní přístupy k realitě, se kterými se můžeme v současnosti setkat. Všechny tři budou, pochopitelně, poněkud vyostřené a schválně postavené do vzájemného kontrastu. Proberme si je od toho nejjednoduššího a nejvíce rozšířeného, až po ten nejméně známý a teprve se utvářející. Možná při tom zjistíme, že žijeme ve fascinující době a že svět je možná daleko spletitější a divukrásnější, než se nám teď jeví…

1. Objektivní hmotná realita

První přístup je možno popsat následovně. Kolem nás je objektivní, hmatatelná realita, na které není nic komplikovaného a kterou lze poznat našimi smysly. Tam, kde naše smysly selhávají, je možné je vhodně „prodloužit“ pomocí přístrojů, od mikroskopu až po cyklotron. Fakta posbíraná skrze smysly a vhodné přístroje lze objektivně vyhodnotit s použitím rozumu neboli, v širším smyslu, vědy. Objektivní poznání je z principu možné, jen je třeba kvalitně designovat experimenty a vyhodnocovat je správnými statistickými metodami.

Lidé pohybující se v rámci tohoto světonázoru mají rádi evidence-based (na důkazech založené) přístupy. Ve veřejném prostoru se ohánějí vědeckým konsensem a meta studiemi. Co doposud věda neprokázala, je pro ně nevědecké, bludařské či přímo neexistující. Rádi používají v diskusích spojení „naprostý nesmysl“—to, když se chtějí vymezit proti nějakému „bludu“. Mají tendenci přeceňovat vědecké poznání a stavět ho do kontrastu s povrchními dojmy, kterým se vysmívají.

2. Objektivní hmotná realita v kontextu, nahlížená skrze subjektivní filtry

V rámci druhého přístupu objektivní hmotná realita zůstává zachována, ale přichází uvědomění, že způsob, kterým ji poznáváme, je nevyhnutelně subjektivní. Jinými slovy, že realitu vidíme a vždy budeme vidět skrze nějaké filtry a bez nich to prostě není možné. I kdybychom se rozkrájeli. Toto uvědomění má mnoho podob. V nejjednodušší podobě si lidé uvědomují, že existují kognitivní klamy, jako např. konfirmační zkreslení nebo Dunning-Krugerův efekt. Ovšem typicky takové uvědomění zůstává na rozumové úrovni, tzn. že lidé sice vědí, že taková zkreslení existují, ale nevidí, že se týkají i jich samotných. Může také přijít uvědomění, že ony objektivně existující věci a jevy neexistují izolovaně, ale v nějakém kontextu. Rozšiřování kontextu, stejně jako zkoumání systémových vztahů mezi izolovanými věcmi/jevy může naši interpretaci těchto věcí a jevů radikálně změnit. Systémové myšlení se stává zaklínadlem tohoto přístupu, a kontext se stává zásadním.

Tento přístup podporují i některé velmi zajímavé experimenty a výzkumné trendy. Známý je experiment s neviditelnou Gorilou, který nádherně demonstruje, že vidíme jen to, co nějakým způsobem odpovídá našemu záměru. Už před mnoha desetiletími byl rozpoznán tzv. Pygmalion efekt, tedy situace, kdy pozitivní očekávání napomáhají pozitivnímu výsledku, a to dokonce i tzv. v tvrdých vědách. Ještě dál jde výzkum kognitivního psychologa Donalda Hoffmana, který rigorózně, matematicky, dokazuje, že není možné, aby se naše smysly evolučně vyvinuly k exaktnímu poznání reality. Šance, že naše oči vidí objektivně existující barvy, je podle něj nulová. Musí to být jinak a realitu, takovou, jaká je, zřejmě nikdy nemůžeme přímo poznat.

K tomuto přístupu typicky otevírá cestu osobní zkušenost, kdy člověk sám s veškerou hořkostí zažije, jak hluboce se může mýlit a jak tvrdohlavě může na svých omylech lpět. A jak hluboce se mohou mýlit i nejlepší z vědců a nejdůvěryhodnější z novinářů (viz Covid).

Lidé s tímto světonázorem jsou vůči informacím obezřetní. Vyhýbají se tomu dělat rychlé soudy, protože si uvědomují, že většina věcí je pekelně složitá. Vidí, že vědecký konsensus je v mnoha odvětvích jen zbožné přání, nebo panuje jen ohledně pár základních skutečností (krásně o tom mluví např. filosofka Tereza Matějčková). Vidí i moc propagandy a nevyhnutelnou předpojatost jakéhokoliv zpravodajství. Uvědomují si, že kontext mění vše a žádná fakta bez kontextu neexistují. Je tedy třeba číst a vzdělávat se v mezioborových souvislostech. Neuškodí též pracovat na vlastních slepých skvrnách, např. pomocí psychoterapie nebo transformativního koučinku.

3. Pole a rezonance

Třetí přístup je charakterizován krizí ohledně toho, jak to vůbec s tou objektivní, hmotnou realitou je.

Zapadají sem nejnovější poznatky kvantové fyziky, které ukazují, že čas a prostor mohou být pouhé projekce (v topologickém smyslu slova, jako je čtverec projekcí krychle) něčeho fundamentálnějšího. Viz fascinující zjednodušení výpočtů amplitud rozptylu z pera teoretického fyzika Nima Arkani-Hameda, založené na existenci zvláštních útvarů mimo čas a prostor zvaných amplituhedrony. Viz zatím nepotvrzené spekulace fyzika Nassima Harameina, že by protony mohly být malými černými dírami, silné interakce převlečenou gravitací, a že tedy platí „jak nahoře, tak dole“. A viz převratný výzkum matematika Stephena Wolframa, který ukazuje, jak vše od rychlosti světla až po hmotnost a kvantový entanglement lze odvodit ze simulací v monstrózních síťových grafech, a v tomto odvození hraje pozorovatel ústřední roli.

Patří sem i experimenty biologa Ruperta Sheldrake (dle mého názoru neprávem označovaného za šarlatána), který zcela vážně zkoumá hypotézu, že hmotná realita je evolučně závislá na nehmotných, informačních, tzv. morfogenetických polích. Stejným směrem ukazují i poznatky psychiatra a polyhistora Iaina McGilchrista. Iain MicGilchrist ve svých knihách obšírně vysvětluje, že naše pozornost ovlivňuje realitu do takové míry, že ji spíše spoluvytváříme, než abychom ji pasivně poznávali. Jsou dva základní druhy takové pozornosti, které odpovídají pravé a levé hemisféře, a každý z nich vede ke zcela odlišné realitě. A konečně sem zapadá i současná rehabilitace panpsychismu (viz např. práce Philipa Goffa), tedy teorie, že vědomí je fundamentální částí Vesmíru. Vědomí je všude a ve všem, od elektronů až po hvězdy, a existuje nezávisle na hmotě a nelze ho na hmotu nijak redukovat.

Třetí světonázor je charakterizován velkým zmatkem a mnoha pochybnostmi. Začíná se vynořovat obrázek reality, postavený na zcela nových základech. Donald Hoffman mluví o tom, že prostor a čas jsou přežité (v angličtině doomed, tj. odsouzeny k nezdaru) a realita musí být něco úplně jiného, za nimi skrytého. Iain McGilchrist zase tvrdí, že neexistují věci jako objektivní entity, které jsou pospojovány nějakou sítí vztahů; existují jen vztahy. To, co nazýváme věcmi, jsou hraniční případy vztahů neboli singularity. To nejdůležitější se odehrává „mezi věcmi“: na spojnici pozorovaného a pozorovatele, v prostoru mezi nimi. Stejně tak Sheldrakeova morfogenetická pole již nelze izolovat jedno od druhého, neboť se vzájemně prolínají a ovlivňují.

Tyto střípky, které jsou v tuhle chvíli emergentní a vzájemně izolované, ukazují zcela nový obraz světa. Jde o svět, kde to, co je „vevnitř“, co neumíme změřit, a co je možné zakoušet pouze subjektivně, je stejně reálné, a možná důležitější než to, co nám ukazují naše smysly a co změřit dokážeme. Jde o svět, ve kterém je nejdůležitější rezonance a ve kterém se jakékoliv poznání děje skrze ni, bez ohledu na čas a prostor. Změnou kvality přijímače, změnou druhu pozornosti, kterou světu věnujeme, dáváme vzniknout zcela novým kvalitám, které předtím neexistovaly. Vše je skrz naskrz subjektivní a my jsme spolutvůrci celého světa; coby jednotlivci i coby lidstvo jako celek. Vše, co je, je jediné Pole, kvantový entanglement bez hranic, holograficky propojený, kde každá část zrcadlí celek, nic není od ničeho odděleno a změna jakékoliv části tento celek zpětně ovlivňuje.

Věda na této úrovni není zpochybňována, ale je jí vykázáno její právoplatné místo. Je prostě jedním z mnoha nástrojů poznávání. K lidem na této úrovni totiž realita promlouvá mnoha způsoby, skrze sny, vize, umění a jemné záchvěvy intuice. Tito lidé také čtou a vzdělávají se, ale s plnou pokorou si uvědomují, že navzdory veškeré snaze budou vždy více nevědět než vědět.

Lidé, kteří dospěli k tomuto přístupu ke světu, to mají těžké i lehké zároveň. Uvědomují si, že každý z nás žije doslova v jiném informačním vesmíru. Každý z nás si musí cestu k realitě a pravdě klestit složitě sám, protože jeho pozornost—kvalita a rozsah jeho vědomí—ovlivňuje vše. Ale to je zároveň potěšující zpráva, protože kultivací naší pozornosti měníme—a to doslova, ne metaforicky—svět ve kterém žijeme. Paradoxně tedy to nejlepší, co můžeme pro sebe i svět udělat, je snažit se vybrousit vlastní osobnost (tzn. vnímání, cítění ale i rozum) do co nejvyššího stupně propustnosti. Pomocí dlouhodobé terapie, meditace či pěstování umění. Stejně jako pomocí nedogmatického, uvolněného a širokospektrého studia.

Závěr

Co si z toho celého odnést? Že žijeme ve fascinující době, kdy možná padne vědecké paradigma o tom, jak je svět vůkol organizován. Ale že cestu k tomuto paradigmatu musíme zároveň otevřít každý jeden sám v sobě. Čím dříve se to podaří a čím většímu počtu lidí, tím lépe. Něco mi říká, že právě s tím je spojeno vyřešení mnoha krizí, kterým dnes čelíme.